Sebedůvěra dítěte se může náhle sesypat a vůbec přitom nemusí dojít na urážlivá slova. Často jde o mnohem jemnější způsoby, které snižují dětské vnímání  vlastního já,  a přitom unikají naší pozornosti.

Následující všeobecné rady vám mají pomoci soustředit se na sebedůvěru dítěte a uznání jeho vlastní ceny:

-Pomáhejte dítěti jen tehdy, když o to žádá, a jen tolik, kolik chce. Nevyžádaná pomoc ho vede k závěru, že je neschopné, protože mu tím dáváte tichý vzkaz: „Myslím si, že to sám nedokážeš. Potřebuješ moji pomoc. Jsi neschopný.“

-Ponechte dítěti svobodu, aby si zkoušelo věci po svém, i když víte, že se mu to asi nepodaří (jen kdyby to bylo nebezpečné, navrhněte jinou alternativu). Chraňte právo dítěte na neúspěchy a chyby. Z vlastních zkušeností se dítě nejlépe naučí, že je silné a schopné překonávat překážky a že se může na sebe spolehnout. Úspěšní lidé přece nejsou ti, kteří nikdy neupadnou, ale ti, kteří se znovu postaví; namísto aby se zalekli, vyrovnají se s neúspěchem a jdou dále.

-Podporujte dětské nápady a nečekejte žádné výsledky. Přijímejte následky klidně a dětské emocionální projevy ohleduplně a s péčí. Uznejte frustraci, radost i zklamání dítěte, ale nechte si své názory na jeho výkon pro sebe nebo se alespoň ujistěte, že vaše připomínky dítě neodrazují od vlastního počínání :  „ Mám jiný názor, ale ráda vidím, že jdeš svou cestou.“

Vyjadřujte se laskavě, neopravujte dítě a nekritizujte, co dělá. Když se dítě nabídne, že umyje podlahu, a vy ji pak umyjete po něm znovu, asi už vám příště pomoc nenabídne a bude se cítit neschopné, nebo dokonce nemotorné. Když velké dítě poseká trávník a tatínkovi se zdá, že není úplně dokonalý, nebo když ho neustále upozorňujete na chyby ve výslovnosti či ve čtení, musí dětské sebevědomí a jeho vývoj nepochybně trpět.  Dítě, které se snaží udělat něco užitečného, má slyšet pouze slova vděčnosti, ne žádné hodnocení. Kdo se učí něco nového, potřebuje nejvíce důvěru a taky uznání, ale rozhodně ne kritiku. Časem se vše naučí, pokud si věří a dostane k tomu to, co potřebuje (knihy, pomůcky, rady, možnost věnovat se zájmové činnosti atd.).

-Vyhněte se pochvalám a místo toho reagujte na pocity, které dítě projevuje, a sdílejte s ním jeho radost. Chválit děti za chování („ Ty mi, Honzíčku , tolik pomáháš!“) a úspěchy („ Jsem tak pyšná, že jsi vyhrál první cenu v soutěži skautů !“) vede děti k tomu, že se o něco snaží jen kvůli pochvalám a ne kvůli sobě. Dítě udělá cokoliv, abyste ho pochválili, a může se stát závislé na vnějším souhlasu a přijetí, podmiňovaném dosaženými úspěchy. A tak paradoxně mohou pochvaly a odměny snižovat jeho sebevědomí, stejně jako kritika.

-Vzdejte se svých plánů s dítětem a važte si ho přesně takového, jaké je. Vyslovovaná očekávání typu „ Řekni ahoj tetičce Julii!“ vedou k pocitům nedostatečnosti, zejména pokud se dítě do plnění vašich přání musí nutit. Jenom plány dítěte mohou přinést úspěch, ne vaše. Když říkáte „Bude z tebe skvělý atlet!“, může se dítě bát, že nedokáže splnit vaše požadavky, a vzdá to předem anebo se naopak honí na atletice jen proto, aby vám vyhovělo; přitom ztrácí skutečnou motivaci a nakonec i zájem. Nejlepší je návrhy nedělat a nevyslovovat žádná očekávání ohledně výsledků dítěte. Samotná vaše radost z toho, jaké dítě je a jaké má nápady, je nejlepším projevem důvěry, která mnohem spíše udrží jeho přirozenou snahu vynikat. (Je to něco jiného než vztah mezi studentem a učitelem. Učitel studenta vede k tomu, aby dosahoval vynikajících výsledků v oblasti, kterou si sám zvolil, a student si vybral konkrétního učitele, aby ho připravil na zkoušky).

-Maximálně se vyhýbejte popírání dětských projevů a nápadů. Když příliš často říkáte „ne“ a popíráte dětské představy, jeho jistoty v sebe sama uvadnou, protože si vyvodí : „Rozhoduji se asi špatně. Nemůžu si věřit.“ Rozhodnutí vašeho dítěte platí a stojí za úvahu i tehdy, když nemůže dosáhnout toho, co chce.

-Vyhněte se jakémukoli srovnávání dítěte s kýmkoliv jiným. Porovnávání s druhými vytváří pocit soutěže a obavu z prohry a je jedno, jak pro něj srovnání dopadá.

-Nechte dítěti míru zodpovědnosti, která vychází z jeho zralosti a zájmů. Když za dítě vše uděláte, vybíráte mu, co má nosit, navrhujete, co má dělat, připomínáte mu jeho úoly a povinnosti (když vás o to nežádá), podceňujete jeho snysl pro zodpovědnost a tím jen přispíváte ke ztrátě jeho sebejistoty. Dítě si rozvíjí sebedůvěru právě tím, že je zodpovědné za vlastní rozhodnutí a činy.

-Naslouchejte dítěti a uznávejte jeho emocionální projevy. Jeho sebevědomí poroste, když bude vědět, že platí jeho pocity i to, jak je vyjadřuje.

-Respektujte vědomosti a moudrost dítěte. Když se na něco zeptá, nedělejte z odpovědi přednášku ani zkoušku. Žádost o informaci, která se změní na zkoušku nebo lekci, dítě pokořuje a nudí a příště se už nejspíš nezeptá. Bude vám sdělovat své vědomosti a zájmy mnohem ochotněji, když ho nebudete zkoušet ani poučovat.

-Chovejte se k dítěti jako k sobě rovnému, protože to tak také je. Rovný neznamená stejný. Chybí mu zkušenosti a má nárok na to, abyste jeho omezení přijímali ohleduplně a zároveň radostně. Nikdo nemá menší cenu nebo větší právo na respekt jen proto, že prostě přišel na svět později. Dítě vždy dělá to nejlepší, co dokáže, stejně jako vy.

-Rozlité mléko není výzva ke kritice, ale k pomoci s utíráním. Když dítě udělá chybu, buďte neutrální anebo pomozte. Použijte S ze S.A.L.V.E., abyste oddělily svůj vnitřní monolog od toho, co se zrovna děje, a tak se mohli soustředit  na to, co je právě potřeba (později si můžete své myšlenky přebrat k vlastnímu prospěchu).

-Když je dítě rozčilené, vyslechněte ho, snažte se pochopit jeho pocity a ujistěte jej o své lásce a porozumění. Když udělá něco, co vám připadá hloupé a nešikovné, nechte si kritiku pro sebe (je to materiál pro vaše vlastní sebepoznání) a zamyslete se nad jeho pocity; může se cítit trapně nebo být se sebou nespokojené, může zuřit nebo být zmatené. Pokud propadá pochybnostem o sobě, snažte se jej ocenit a povědět mu o něčem, co jste sami udělali hloupě nebo nešikovně, takže se doví, že se to stává každému a patří to k lidskému životu.

-Věnujte svému dítěti čas. Dokud je příliš malé, aby dokázalo počkat, přerušte to, co zrovna děláte, a buďte s ním rádi. Je-li starší a dokáže počkat a vy s ním nemůžete zrovna být, když chce, dejte mu vědět, jak brzy si na něj najdete čas. A pak přijďte včas a buďte jeho soustředěným a zaujatým společníkem. Jakmile pravidelně říkáte svému dítěti : „ Nemám čas tohle s tebou dělat.“ Nebo „ Budu si s tebou hrát později.“ , vidí samo sebe jako nedůležité.

-Když jste se svým dítětem, následujte jeho vedení a ohleduplně se zapojte do jeho světa. Můžete vést, když vás o to požádá. Ujistěte se, že ví, jak jste šťastní, že jste s ním.

-Když vás dítě žádá o pomoc, reagujte tak rychle, jak jen můžete a s dobrou náladou. Pokud opakovaně vidí ve vašem výrazu netrpělivost, nebo když s ním mluvíte podrážděným tónem, pomyslí si, že vás otravuje.

Vše, co zde bylo zmíněno, se týká jakéhokoliv vztahu v každém věku. Uvedený seznam asi nebudete potřebovat ve vztazích s přáteli a spolupracovníky, protože k těm se tak samozřejmě chováte. V naší kultuře se však ohleduplné způsoby, jak jednáme s dospělými, jen málokdy aplikují také na děti.

Když některou z těchto rad zapomenete, vždycky si položte otázku: „ Jak bych se choval ve stejné situaci, kdyby přede mnou stál dospělý člověk, kterého si vážím?“

Obavy typu „Jak se to naučí?“ nebo „Nebude mě využívat?“ pocházejí z naší minulosti a vedou k nejistotě do budoucna. Jsou brzdou dalšího vývoje naší osobnosti ( prozkoumejte tyto myšlenky později podle S ze S.A.L.V.E.) a nemají  s dítětem nic společného.

Buďte „tady a teď“ se svým dítětem a pochopíte, jak cenným člověkem je, a budete si vážit chvil s ním.

Naslouchejte  svému  dítěti  a ne hlasům ze své minulosti nebo nátlaku přátel a rodiny.

Nadšení z dítěte posílí jeho sebevědomí.

Ukázka z knihy: VYCHOVÁVÁME DĚTI A ROSTEME S NIMI

Autor: Naomi Aldortová

Překlad: Eva Sedláčková

Vydal : Práh, www.prah.cz

Zdroj: www.jajsem.com